Obsah bude postupně doplňován
Původ Keltů
Pár důležitých vysvětlujících slov. Ještě než se dostane k tématu, bylo by dobré zmínit vůbec původ jména Keltů. Nachází se v řeckém názvu Keltoi. Je pravděpodobné, že se tak Keltové sami nazývali. Římané je ovšem nazývali Galové (Galli). Řecký historik pak užíval i jméno Galatae, Galati - s tím se pak setkáváme ještě v názvu vnitřní oblasti Malé Asie, kam až Keltové pronikli. Za druhé jen stručné zjednodušené rozdělení doby pravěké. Po době kamenné následuje doba bronzová. Poté přichází doba železná, která se nás týká především. Starší doba železná, přibližně 800 (750) - 400 př.n.l.,se též nazývá halštatskou, dle nesmírně významného naleziště v hornorakouském Hallstattu. Mladší doba železná, trvající asi v letech 400 př.n.l. - 0 se též nazývá laténským obdobím, podle naleziště La Téne u Neuchâtelského jezera ve Švýcarsku. Následující době se říká římská, ač pro naše území znamenala především příchod germánských kmenů. Rokem 375 pak započalo stěhování národů.
A již slibovaný zrod keltského etnika. Pochopit zcela problematiku znamená prostudovat podrobně vývoj již od doby kamenné. Bude alespoň důležité zmínit existenci mohylové kultury v době bronzové. Týká se doby kolem poloviny druhého tisíciletí př.n.l., území společně českého, německého a rakouského. Zdá se tedy, že toto území by odpovídalo území již keltskému, severozápadně od Alp, nicméně k dovršení vývoje bylo ještě potřeba účasti jednoho činitele. Jeho původ lze najít v lužické kultuře na území též částečně českém, ale především v Polsku, Lužici, Sasku a ve Slezsku. S tou tedy souvisí objevení se kultury lidu popelnicových polí s mnoha společnými znaky v jižním Německu, Podunají (a právě tam se setkala s kulturou mohylovou a vzájemně se nadále ovlivňovaly) a v části Švýcarska a Francie. Pak ovšem došlo k jejímu rozšíření, nakonec po Evropě od Karpat po Anglii a Španělsko. Díky tomu jsou její nositelé také často považováni již za Kelty, nalézt však jasnou pravdu a hlavně důkaz je zřejmě nemožné. V dalším vývoji lze jako nápadné znaky sledovat výraznou společenskou diferenciaci (dokladem jsou především mohyly o průměru až desítky metrů s velmi nákladnými výbavami) a od 8. a 7. st. postupně stále častější používání železa. Velmi rychle též rostl počet obyvatel. V následující době halštatské od 7. a 6. st. už pak za keltské prostředí lze považovat území od východní Francie do Čech.
Halštatské období, asi 800 - 400 př.n.l.
I samotné halštatské období se rozděluje do několika stupňů, kdy v těch starších jde ještě spíše o doznívání doby bornzové a železo je stále velkou vzácností. Nás tedy bude zajímat doba až od 7. století. Jeho symbolem je naleziště Hallstatt v horním Rakousku v Solné komoře, které leželo na rozhraní dvou oblastí - východohalštatské, kde se v tvorbě tamních lidí objevují převážně figurální motivy, a západohalštatské, kde jsou motivy spíše geometrické. I v Řecku se rozvíjí geometrický sloh, v okolí Toskánska žijí Etruskové. Samotný Hallstatt byl především významným obchodním střediskem, které se rozvíjelo díky intenzivní těžbě soli (mimochodem těžba byla ukončena až po sérii důlních neštěstí v 17. století). Dálkový obchod směřoval na sever do Čech i na jih do Itálie, často přes alpské průsmyky. Zvýšené nároky na dopravu vedly ke stále lepším čtyřkolovým vozům, technicky dokonalejším a odolnějším. Pro přelom 7. a 6. století jsou typické nákladné pohřby v mohylách (většinou mužů) s bohatou výbavou, mečem, čtyřkolovými vozy a koňskými postroji, zatím prakticky bez šperků a spon, zato s množstvím keramiky. Je to dokladem hospodářské a společenské proměny, která vedla k oddělování vládnoucí vrstvy s vládcem v čele. Později však jsou s poobnými poctami pohřbívány i ženy, tedy je možné se domnívat, že se vyvinula jakási rodová šlechta, stále bohatší a mocnější. Až na konci 6. století se konečně v hrobech začínají častěji nacházet spony. Aristokratická vrstva se obyčejným lidem vzdaluje i budováním nákladných vyvýšených opevněných sídel. Její touhu po luxusu musí brzy uspokojovat importované zboží ze Středomoří. Je v tom i snaha napodobit nákladný životní styl některých nekeltských vládců.
V 6. století se středisko vývoje, "vlastní krystalizační centrum keltského světa", přesunulo více na západ (tzn. hlavně do horního Podunají a Porýní, jižního Německa, severozápadního Švýcarska a do východní Francie). Zde také probíhaly nejužší kontakty s jižním kulturním světem, který severní oblasti silně ovlivňoval. Na sledovanou oblast působil též vliv Skythů, který pronikl do Karpatské kotliny až na Slovensko. Jejich zvyk pohřbívat i koně však dále nepronikl, ač bohatá koňská výstroje v mohylách chybět nemohla.
Na počátku 5. století se přesunulo sředisko knížecích dvorců a bohatých hrobů směrem na severozápad do středního Porýní, k řekám Mosele a Sáře. Tam vše ještě dlouho probíhalo nezměněno, z jihu bylo stále dováženo přepychové zboží (řeckou černofigurovou keramiku vystřídala červenofigurová), snad jen čtyřkolové vozy už začínaly nahrazovat lehké válečné dvoukolové. V původním centru v horním Podunají se ale začínají měnit zvyky - pomalu, ale jistě se místo mohyl objevují ploché hroby, v nichž bývají muži pohřbeni se zbrojí, místo koňského postroje mívají častěji železný meč a kopí. Záležitost ale nabývá většího rozsahu až ve století 4.Keltská expanze do Evropy
Proč došlo v oblasti celého území knížecích mladohalštatských hrobů k takovému vývoji? Jistě muselo dříve nebo později dojít ke konfliktům s příliš bohatou vládnoucí vrstvou, hlavní důvod je ale přelidnění. Právě odtud se počaly výboje do stále vzdálenějšího okolí. Nejlépe to ilustruje příběh zaznamenaný Liviem, který vypráví o králi kmene Biturigů Ambigatovi, který právě z důvodu přelidnění vyslal své dva synovce s početnou družinou věštbou určenými směry - tak se Sigoves vydal do Hercynského lesa a Belloves do Itálie.
Laténské období, asi 400 - 0 př.n.l.
Římané a ústup Keltů
Jižní a západní Čechy - vznik keltského národa
Dlouholetá tradice považovala za první obyvatele Čech družinu praotce Čecha. Dnes, kdy už pro nás není slovanské vzájemné soucítění tak důležité jako spíše objektivní pravda, víme s jistotou, že tomu tak rozhodně nebylo. Nicméně již knihtiskař 16. století Daniel Adam z Veleslavína napsal, že prvními obyvateli zde byli galští Bójové, kteří dali zemi jméno - Boiohemum, Bohemia.
Halštatské období, asi 800 - 400 př.n.l.
Kolonizace území, nové uspořádání, asi 400 - 200 př.n.l.
Období slávy i úpadku keltských oppid, asi 200 - 0 př.n.l.
Hlavní památky a naleziště
Základní dělení - válečníci, kněží a pracující, a organizace
Je pozoruhodné, že ač byli Keltové ve své době velice početným a mocným národem, jako byli také třeba Peršané a Skyté, nikdy nevytvořili jednotnou říši, státní celek trvalého a pevného charakteru. Naopak byli vždy rozděleni na mnoho desítek větších či menších kmenových útvarů, obcí, spojovaných z kmenů především za účelem sebeobrany.
Co je vlastně kmen? Soubor rodů spojených příbuzenstvím až k nějakému třeba i mystickému předkovi. Má společný ideál, znak, trochu odlišnou víru, je soběstačný. Když přišli do Galie Římané, odhaduje se počet kmenů obývajících větší či menší území asi na pět set. Přírodní podmínky jejich území určovaly způsob obživy, tím druhotně i myšlení, tradice.
Sídla v okolním území patřila kmeni nebo kmenovému svazu. V Galii je svazů jmenovitě známo asi šedesát. Veliký výčet najdeme právě v již několikrát citovaných Caesarových Zápiscích, pro informaci nejznámějšími byli v Galii například Atrebaté, Arveni, Parisiové, Senonové, Karnuti, Haeduové, Biturigové, Venetové. Dědictví obcí se ve Francii v podobě provincií zachovalo dodnes.
Několik desetiletí před příchodem Římanů byla moc královská až na výjimky zvláště na jihu nahrazena jinou formou vlády- rada náčelníků, úředníci. Přesto si ale osoba krále zaslouží bližší výklad. Opět se liší osobnost krále na pevnině, svobodného, marnivého i šlechteného, od králů irských, kteří byli vždy svázáni četnými tradicemi a povinnostmi, zároveň však disponovali obrovskou mocí, jelikož byli osobnostmi posvátnými. Zároveň museli být zcela zdraví, jelikož jeho osobnost byla spjata s blahobytem země.
Caesar ve svých Zápiscích o válce gallské napsal: "U Gallů nejen ve všech obcích a župách, nýbrž i v jednotlivých rodinách jsou strany, a jejich předáci jsou ti, kteří dle všeobecného úsudku mají svrchovanou vážnost; jejich soudnému uvážení podléhají veškerá jednání a úrady. Toto zařízení stalo se prý již odedávna z toho důvodu, aby nikdo z obecného lidu nepostrádal pomoci proti mocnějším; nikdo totiž nedopustí, aby jeho poddaní byli utiskováni nebo zkracováni, jinak nemá mezi nimi žádné vážnosti."
"V celé Gallii jsou dva stavy lidí, kteří mají nějaký vliv a vážnost. Neboť lid považován jest celkem za otroky, nemoha o své újmě nic podniknouti a k žádné poradě nejsa přibrán. Mnozí, když buď v dluzích vězí, buď velikými daněmi neb bezprávím mocnějších jsou utlačováni, poddávají se v otroctví šlechtě, jež má k nim všeobecně stejná práva jako k otrokům."
Toto samozřejmě neplatilo vždy. Tento vývoj souvisí s přechodem od vlastnicktví společného k soukromému. Když se pár lidí zmocnilo většiny majetku, stále více lidí u nich hledalo ochranu a poddávali se jim.
"Z těchto pak dvou stavů jsou jedni druidové, druzí rytíři." (Dále viz níže.)
"V ostatním způsobu života tím se asi různí od jiných, že trpí přístup svýchdětí k sobě jen tehdy, když tak dospěly, aby mohly vykonávati vojenskou povinnost, a považují za neslušné, aby syn v dětském věku dkek po boku svého otce."
Bojující vrstva, vládci
Caesar ze svých Zápisků o válce gallské: "...Druhý stav jest rytířský. Ti, kdykoliv jest toho potřeba a vypukne nějaká válka - což skoro před Caesarovým příchodem každoročně se stávalo, buď že sami dopouštěli se bezpráví, neb způsobené odráželi - všichni do války se odebéřou, a čím kdo z nich jest vzněšenější neb zámožnější, tím větším počtem služebnictva a svěřenců jest obklopen. Jest to jediný vliv a jediná moc, jež poznali."
Kněží aneb druidové a jiní
Caesar ze svých Zápisků o válce gallské: "Druidové konají bohoslužby, obstarávají veřejné i soukromé oběti a vykládají náboženské zásady; k nim shromažďuje se veliký počet jinochů, aby se učili, a ti pak jsou u Gallů velice vážení. Rozhodují totiž téměř o všech sporech veřejných i soukromých a taktéž rozsuzují, byl-li spáchán nějaký zločin neb vražda, je-li rozepře o dědictví neb hranice, a ustanocují odměny i pokuty; jestliže buď jednotlivec, buď národ nepřestane na jejich rozhodnutí, vyobcují ho z bohoslužeb. To jest u nich nejtěžším trestem. Kdož byli takovým zákazem postiženi, považováni jsou za bezbožníky a zločince, všichni se jim vyhýbají a sřehou se slovního styku s nimi, aby nebyli poškozeni nákazou; těm na jejich žádost neudílejí se ani práva, rovněž jimi žádná hodnost nemůže být udělena."
"Těmto všem druidům stojí pak v čele jeden, který požívá mezi nimi největší vážnosti. Po jeho smrti nastoupí buď ten, kdo nad ostatními vyniká hodností, neb, je-li více sobě rovných, zápasí o náčelnictví hlasováním druidů, někdy též zbraní. Ti v určitém ročním období vykonávají soud na posvátném místě v území Karnutů, jež považováno jest za střed celé Gallie. Sem shromažďují se odevšad všichni, kdož mají spor a poslouchají jejich rozhodnutí i rozsudků."
"Jest zvykem, že druidové neúčastňuji se bitev a neplatí daní jako ostatní. "ákáni jsouce tak velikými výhodami, scházejí se mnozí do učení dílem dobrovolně, dílem posíláni bývají rodiči a příbuznými. Tam učí se prý nazpaměť velikému počtu veršů a tak mnozí zůstávají v učení dvacet let. Nepovažují za dovoleno zaznamenávati si veršů, ačkoli v ostatních věcech, obecních i soukromých záležitostech, užívají řeckého písma. Myslím, že nařídili to z dvojího důvodu, ježto prý si nepřejí, aby jejich učení se rozhlásilo, pak aby žáci, opírajíce se o záznamy, necvičili méně paměti. Svým učením hledí předně dokázati, že duše neumírají, nýbrž že po smrti stěhují se z jedněch do druhých, domnívajíce se, že touto naukou pobádají se k udatnosti, nedbajíce strachu před smrtí. Mimo to mnohé o hvězdách a jejich pohybu, o velikosti světa a zemí, o podstatě věcí a o všemocnosti bohů rozmlouvají a mládeži vštěpují. Jest domněnka, že nauka tato vynalezena byla v Britanii a odtud přenesena do Gallie; i nyní, ti, kdož pečlivěji chtí poznati toto učení, docházejí tam za příčinou studia."
Skutečnost je ale poněkud odlišná a samozřejmě mnohem složitější, ačkoli o mnohých konkrátních "faktech" se pravdu nedozvíme nikdy a ona záležitost zůstane předmětem neustálých sporů, dohad a fantazií.Nejpočetnější vrstva aneb obyčejný pracující lid
Postavení ženy ve společnosti, rodina
Zatímco v Galii bylo běžné patriarchální monogamní manželství, na Britských ostrovech, především v Irsku, byla morálka velmi uvolněná. Mnohoženství zřejmě bylo více pravidlem než výjimkou. Zvykem bylo i manželství na zkoušku, strvzené až narozením dítěte. V Galii tedy byla vzájemná rodinná pouta velmi silná i ze strany muže.
Žena byla zvláště v porovnání s okolními národy (Latinové atd.) brána velmi vážně a dá se mluvit o rovnoprávnosti. Svěho manžela si mohla vybrat, oba do svazku přispívali rovným dílem a po dohodě mohlo dojít i k rozvodu.
Ženy se též často zúčastňovaly bojů. Lze si to vysvětlit oddaností rodině a muži, rovnoprávností, keltskou statečností... Jistý autor Marcellinus napsal: "Jistliže Kelt zahájí boj po boku své manželky, ještě odvážnější a ještě více modrooké než on, stěží mu odolá celý oddíl cizinců; když se žena vzpřímí v celé své výšce, dá propuknout zběsilosti a bělostnými pažemi zasazuje střašné údery pěstí i rány nohama."
Caesar ze svých Zápisků o válce gallské: "Muži, kolik peněz dostali věnem od svých žen, tolik přidávají z vlastního majetku k tomuto jmění. Ze všech těch peněz vede se počet dohromady a výtěžek z nich se schovává; kdo z nich pak přežije druha, tomu dostane se podílu obou i s veškerým výtěžkem minulé doby. Muži mají moc nad životem i smrtí svých manželek i dětí; kdykoli pak otec ze vznešenějšího rodu zemře, sejdou se jeho příbuzní, a je-li příčina smrti podezřelá, vykonávají nad ženami soud jako nad otroky, a bylo-li podezření odůvodněno, ohněm i všelikými mukami je trýzní a usmrcují."
Jak asi vypadal průměrný Kelt
Jeden z antických autorů se zmiňuje: "Veškerý lid přikládá krajní důležitost eleganci a čistotě; nenašel by se u nich muž, a tím méně žena, kteří by chodili špinaví a v cárech."
Povahové znaky pro Kelty nejcharakterističtější
Jak to bylo s právem? Právo rovná se v podstatě zvyk. Velkou roli hrála téměř posvátná povinnost msty, ale též zvyk náhrady za zločin, který dle své závažnosti mohl pachatele, ale i jeho rodinu ožebračit. Zajímavým pramenem k poznání tehdejšího práva je irský rukopis Senchas MÔr, který vznikl před 4. st. n. l. Za pozornost stojí způsob vymáhání dluhů - věřitel se prostě posadil před dveře dlužníka a zahájil hladovku. Nechtěl-li si dlužník vzít na svědomí lidksý život, za což by byl nepochybně potrestán, byl přinucen ustoupit.
Náčelník obce byl volen o beltinu na jeden rok. Nazýval se vergobret ("vergo"=účinný, "breto"=soud). Někde ovšem vládli jak vůdce občanský, tak vojenský. Nejvyšší úředník rozhodoval jak otázkách finančních, tak i o válce - v tom případě mohl ale lid vyjádřit vůdci nedůvěru a neuposlechnout.
Keltové soupeřili o společenskou prestiž a nadřazenost i jinak: obdarováváním a zas oplácením darů. Darovali-li nějaká významější osoba jiné hodnotný dar, nejenže obdarovaný musel odpovědět též darem, aby se společensky neznemožnil, dokonce byl dar vždy o něco hodnotnější. Nevyhnutelně pak nastala chvíle, kdy jeden z nich už neměl prosředky druhého přebít a nastal úplný společenský pád.Typický oděv a výroba látek a bot
Ke konci 6. století dokládají nálezy využití spon. Mužský oděv byl jen z jednoho kusu látky, sepjaté v horních rozích sponou či jehlicí a dole přepásané. Oděv žen inspirován Řeckem byl spínán na obou ramenech. V té době dochází k velkému rozmachu používání bohatých ženských šperků.Hostiny, divoké pitky, běžné stravování
Irsko bylo pověstné hostinami pořádanými králem. Hodovníkům byla dle postavení přidělena místa a jednotlivé části masa. To však díky keltské hrdé a nesmiřitelné povaze vedlo k mnohým sporům.Keltská hudba - široký pojem
Představy o životě a smrti, pohřební ritus
Mezi pozoruhodné zvyky patří sbírání hlav. Není to ale obyčej ojedinělý, i dnes se u některých národů vyskytuje. Smyslem může být především důkaz odvahy, udatnosti - tedy lebka jako válečná trofej. Hlavy pak rozvěšovali na svých domech, občas je balzamovali cedrovým olejem.
Caesar ve svých Zápiscích o válce gallské napsal: "Celý gallský národ jest velmi nábožný; z toho důvodu ti, kdož postiženi jsou těžkými chorobami, kteří do bojů jdou a vůbec nebezpečí podstupují, obětují místo zvířat lidi, neb slibem se zavazují, že budou obětovati; k úkonům těm používají za přisluhovače druidů; domnívají se, že vznešenosti nesmrtelných nesmrtelných bohů nelze usmířiti jinak, než nahradí-li se lidský život opět lidským životem; oběti téhož druhu mají nařízeny i od obce. Jiní mají nesmírně velké modly, jichž údy spletené z proutí naplňují živými lidmi; když pak je zažehnou, vypouštějí lidé ducha, obklopeni jsouce plameny. Domnívají se, že bohům jsou nejvítanější popravy těch, kteří byli dopadeni při kráděži, loupeži neb jiném zločinu; není-li však dostatek obětí toho druhu, neotálejí přikročiti i k popravám nevinných."
Komentář k úryvku. Tento popis galského zvyku je již obecně považován za velice přehnaný, nepravdivý. Že lidské oběti existovaly, popřít nelze, nicméně mnohem zajímavější (a doložené) jsou obětovaní tzv. "trojí smrtí" - .................................
"Všichni Gallové se vychloubají, že jsou potomky otce Dita, což prý bylo od druidů proneseno. Z toho důvodu neurčují trvání dobového počtem dní, nýbrž nocí; narozeniny a počátky měsíců i roků tak označují, že den následuje po noci."
"Pohřby jsou dle gallského způsobu života skvělé a nákladné; všechny předměty, jež dle jejich mínění byly jim za živa milé, vrhají do plamenů, i zvířata, ba dokonce nedlouho před touto pamětí otroci i svěřenci, o nichž se vědělo, že byli u nich oblíbeni, po vykonání řádného pohřbu spolu s nebožtíkem bývali spalováni."
Vývoj pohřebního ritu. Halštat nabízí nepřeberné množství zajímavostí. Nad nádherou knížecích výbav se leckdy tají dech, a to se už nikdy nedozvíme, jak neuvěřitelné množství pokladů zmizelo za staletí z často vykrádáných mohyl. Na přelomu 7. a 6. století jsou již běžné prostorné komorové hrobky pod mohylou, leckdy s dřevěnou vnitřní konstrukcí. Pohřbívána jsou nespálená těla. Charakteristické pro toto období jsou pohřby se čtyřkolovými vozy a luxusními koňskými jhy a vůbec nádherně zdobenými koňskými postroji (v počtu až několika set - např. mohyla v Hradeníně u Kolína). Většinou jsou zde pohřbeni muži, s bronzovým či železným mečem, a s množstvím keramiky. Co je nápadné, že jsou hroby téměř bez šperků a obzvláště beze spon. Ty se objevují zatím jen vzácně v Čechách. Dále se zachovaly velké zásobnice a je pravděpodobné, že mezi věcmi byla i porce (kančího) masa s vedle položeným nožem. V dalších obdobích dochází k některým změnám - předně jsou i ženy pohřbívány s podobnými poctami. Časem dlouhé meče nahrazují kopí a železné nože, či dýky. Až na konci 6. století se častěji začínají objevovat různé druhy spon, které pro Kelty tak typické.
Mohyla Hochmichele u Hundersingen (u hradu Heuneburg) zasluhuje na první pohled pozornosti hlavně kvůli rozměrům, jen hlavní komora měla rozměry přibližně 5,6 x 3,5m. Pozůstatky ptří ženě, nechybělo obložení dřevem, čtyřkolový vůz, ozdoby ze zlata a jantaru, na stěny byly též zavěšeny kvalitní látky. Mohyla ovšem obsahovala i vedlejší komoru s pohřbem muže a ženy (asi 2,5 x 3m) a konečně ještě jeden mužský pohřeb se nacházel poblíž. Jako další ukázkový příklad může sloužit mohyla v Apremont (Fr) o průměru 70 m a výšce min. 4 m. Čtyřkolový vůz zde byl ovinut látkou, tepaná zlatá čelenka vážila 232 g a k tomu nechyběly zlaté spony a zlatá nádobka. Přesto ani tato mohyla nebyla rozměrově nijak velká - nalezeny byly i mohyly o průměru kolem 120 m a výšce 8 m.Bohové a bohyně
Caesar ze svých Zápisků o válce: "Z bohů nejvíce uctívají Merkuria (odpovídá mu nejpíše Teutates); jemu staví nejčetnější sochy, jej velebí jakožto vynálezce všech umění, ukazovatele cest a vůdce pocestných, jemu přičítají svrchovanou moc v peněžním zisku a obchodu; po něm ctí Apollina (=Belenus), Marta (=Hesus), Jova (=Taranis), a Minervu (=Belisana); o nich mají téměř totéž mínění jako ostatní kmeny: Apollo že nemoci odvrací, Minerva že vštěpuje začátky řemesel a umění, Zeus že má vládu nad nebešťany a Mars že boje řídí."
"Jemu obyčejně přislibují svou válečnou kořist, kdykoli se rozhodli bojem utkati; kdykoli zvítězí, obětují zajatá zvířata a a snášejí ostatní věci na jedno místo. V mnohých obcích možno spatřiti na posvátných místech hromady vystavěné z těchto věcí; a nestane se tak hned, aby se někdo odvážil, nedbaje náboženského zvyku, buď kořist u sebe skrývati ned složené věci ukrásti, a velmi krutý trest smrti spojený s mukami určen jest na tento zločin."
"Pravé" názvy bohů jsem přepsala z poznámek přiložených k Zápiskům z roku 1920. Opět je skutečnost mnohonásobně složitější, jelikož keltští bohové vytvořili skutečně úctyhodný zástup. Obecně lze ale souhlasit s tím, že hlavními bohy byli........................... Interpretatio romanaPosvátná zvířata,rostliny a místa
Keltské významné dny a svátky v průběhu roku
Keltská obydlí, polozemnice
halštat - aristokracie velké hrady opevněné vyvýšené
"V mladé době haštatské se setkáváme vedle opevněných hradišť, sloužících za ochranu a útočiště lidu v dobách nejistých a válečných, poprvé v dějinách západní části střední Evropy s vysloveným panským sídlem, skutečným hradem, v jehož bezprostředním sousedství jsou obvykle mohyly s pohřby hradních pánů.(Hochmichele)"
v otevřeném nikoli nepřístupném kraji
(heuneburg)cihly vypálené na slunci - hlína, písek, řezanka
Podoba obydlí se samozřejmě lišila kraj od kraje tamními konkrétními podmínkami. Domy se nikterak výrazně nelišily od těch používaných jž staletí. Obvyklým hlavním materiálem byla lepenice. Již méně běžné bylo používání jen dřeva či kamenů kladených na sucho. Prvním typem obydlí byla okrouhlá chýše, se střechou z větví či došků a s s otvorem na odvod kouře. I tyto chýše byly napůl zahloubeny do země.
Tacitus napsal o galských a germánských obydlích toto: "...mají chýše z neotesaného dřeva a olepují je hlínou někdy tak lesklou, že vypadá jako vrstva malby, a občas dokonce připomíná barevné obruby... Mají též ve zvyku hloubit podzemní příbytky a přikrývat je velkými hromadami hnoje; to je útočiště před zimou a stodola pro úrodu, neboť takové přístřešky zmírňují krutý chlad; jestliže se náhle objeví nepřítel, zpustoší všechno odkryté, ale na tyto příbytky ukryté pod zemí nepřijde."
Vesnice a statky
Velmi často se obydlí seskupovala v menším množství kolem náčelníkova domu, chráněna byla kamennou zdí a užitkové budovy zahrnovaly stáhe, stodoly a skladovací jámy.Oppida
Do 2. století, tedy do konce období, kdy většinou panoval mír, než přišly vpády Kimbrů, Teutonů a jiných, se často sídlilo na rovině. Pak ovšem nastalo znovuosidlovaní opuštěných hradišť ponejvíce z doby halštatské. Rozvíjela se města spoléhající na přírodní ochranu (ostrovy, výšiny, skály...) a samozřejmě se budovala nová opevnění. Typickou podobu opevnění představuje například velmi známé francouzské oppidum Bibracte, které lemovalo pět kilometrů hradeb z kamenů, dřeva pospojovaného železnými hřeby a z hlíny.
Umění a šperky - styl časný, zralý a plastický
Nejříve jsou to samozřejmě spony, sloužící přímo jako nutný doplněk oděvu, ale bohaté šperky jsou spíše dokladem přepychu, v jakém žila vládnoucí vrstva. Rozvíjí se především ženský šperk. velmi mnoho umělecky ztvárněného zlata - J Něm,Burgunsko,část.Švýcarsko.- hl. rýžování z rýnského písku
Časně laténský umělecký styl byl především ovlivněn četnými kulturními a obchodními styky s jihem.Architektura a plastiky
Keramika
Keltský postrach
Po boku svých mužů často vyrovnaně bojovaly i ženy. Pár slov o tom navíc je i v odkazu společnost - ženy.
Mnohé keltské skupiny bojovníků se nachávaly najmout jako žoldnéři. Byli velmi žádaní, jak latinskými kmeny, tak i orientálními vládci.Zvyky a pověry
Přibližně v 6. století se po řeckém způsobu změnila bojová technika - místo boje jedinců byl upřednostněn skupinovým bojem v organizovaných oddílech.
O tom, co se dělo po boji, se můžeme něco dočíst i u Caesara: "Jemu ("Martovi") obyčejně přislibují svou válečnou kořist, kdykoli se rozhodli bojem utkati; kdykoli zvítězí, obětují zajatá zvířata a a snášejí ostatní věci na jedno místo. V mnohých obcích možno spatřiti na posvátných místech hromady vystavěné z těchto věcí; a nestane se tak hned, aby se někdo odvážil, nedbaje náboženského zvyku, buď kořist u sebe skrývati ned složené věci ukrásti, a velmi krutý trest smrti spojený s mukami určen jest na tento zločin."
Zbraně a zbroje
Doklady o tom, které zbrani se v daném období přikládala největší váha, máme především z hrobů. V halštatu na přelomu 7. a 6. století to byl dlouhý meč, buď železný, nebo bronzový. Byl časem vystřídán kopím, krátkým sečným nožem či občas krátké dýky se zdobenou rukojetí zakončenou ve tvaru "U".
Zemědělství a plodiny
Vyspělá řemesla a technologie
V Bibracte měl každý řemeslník svou čtvrť: metalurgové, taviči bronzu, emailéři, zbrojíři či klenotníci. Řemesla byla sdružena v cechy, které známe spíše ze středověku, i zde měl každý vlastní znak.sHutnictví, železářství a kovárny
Obchod a doprava
Rozvoj dopravy souvisí právě s intenzitou obchodování. Proto můžeme zásadní zdokonalování pozorovat v souvislosti s obchodem se solí z Hallstattu. Základem byl čtyřkolový vůz. Měnila se však jeho konstrukce. S tím souvisí i lepší koňská výstroj. Většinou bývá bohatě zdobená. čtyřkolové vozy kultovní Lehké a rychlé dvoukolové válečné vozy se však objevily až v časné době laténské. Obchod se silně rozvíjí v halštatu v souvislosti nejen s velmi produktivním těžištěm soli v Hallstattu. Výměnou za sůl (hlavní vyvážený produkt) je žádáno luxusní středomořské zboží, které si však může dovolit jen nejužší vrstva.
víno olej keramika picí nádoby látky? ..... amfory s vínem - Masssilie, čermofigurová ker.
Massilia - dnes Marseille - vznikla kolem r. 600 a od počátku zaujímala význačné postavení. Přiblížila řeckou kulturu barbarskému prostředí a z ní proudily dále spousty řeckých, popř. maloasijských, rhodských, ale i místních provensálských výrobků. V mladém halštatu byla především žádána černofigurová keramika, nicméně jako předmět denní potřeby byla dovážena i tzv. maloasijská keramika - jednodušší, šedá, zdobená vlnicemi.
Transporty byly prováděny pomocí mezků.
Samozřejmě byly stále využívány alpské průsmyky. V severní Itálii se vytvořilo několik řeckých obchodních kolonií.
Od počátku 5. století se ale stále silněji prosazuje vliv Etrusků. Jejich městská střediska v okolí dnešního Toskánska produkovala především kvalitní zlatnické výrobky (granulace) a proslulé bronzové nádoby. Ještě v 6. století Etruskové své výrobky rozváželi po moři po celém Středomoří a na severu se jejich práce prakticky nevyskytovaly. Ztráta odbytišť a hlavně konkurence Kartága i Říma ale donutila Etrusky obsadit severní Itálii a dále vyvážet na sever a severozápad přes Alpy. Hl. produktem byly zobákovité konvice. S těmy se dovážely celé soubory bronzových nádob na hostiny. Nedílnou součástí nákladu ale bylo také víno.
Co však bylo protihodnotou dodávanému zboží? Zlata bylo jistě dosti, nicméně především to byly zemědělské výrobky, hl. dobytek a kůže a v neposlední řadě otroci.Mince
Naleziště aneb díky bohům za archeology
Úvodem k archeologii aneb trocha opakování ze střední školy. Prehistorie se zabývá obdobím od vzniku člověka k rané době dějinné, do které již mladší dobu železnou můžeme řadit. Úloha archeologie, jejího největšího pomocníka při rekonstrukci podoby pravěku, počátkem rané doby dějinné ale nekončí. Ještě ze středověku lze nalézt mnohé věci či objekty, dokládající činnost tehdejších lidí. Je dobré uvědomit si, co vše lze mezi archeologické prameny počítat - sídliště (pozůstatky příbytků a další objekty), pohřebiště (či samostatné hroby - kostrové či žárové, ploché nebo mohyly), místa, kde se těžily suroviny (doly s pozůstatky šachet a štol či doklady povrchové těžby)a ta, kde vznikaly nejrůznější výrobky (např. kovárny). Jdou to i vyjímečně dochované brázdy po orbě polí, různé poklady, depoty (úmyslně ukryté soubory předmětů), ojedinělé netradiční nálezy i předměty běžně používané v životě - souhrně artefakty. Místa, kde s velkou pravděpodobností možno očekávat nějaký nález, lze objevit pomocí různých metod. Mezi méně časté patří letecká archeologie, výzkumy pod vodou, ale nejvíce se vždy objeví náhodou. To znamená i při četných stavebních činnostech a při těžbě (uhlí, písku...). Náhodný nálezce je dle zákona povinen objev ohlásit. Archeologický terénní výzkum může být systematický, odpovídající postupně po delší čas na předem stanovené otázky, či předstihový (zjišťovací), prováděný většinou v místech plánované činnosti (stavba dálnice nebo např. podzemních garáží), na které nikdy nebývá dost času, financí, ochoty ani zájmu a přicházíme tak neustále o nenahraditelné tisíce let staré památky, a konečně výzkum záchranný, prováděný v momentě náhodného objevu při zásahu do terénu, na který bývá času a peněz o to méně, že se většinou jedná o soukromý pozemek, jehož vlastník sotva chce prodlužovat plánovaný termín dostavby a hradit archeologům náklady, a proto velmi často nález ani neohlásí. Všechny nálezy jsou pak zdokumentovány a uloženy, nejčastěji v místním muzeu, kde mohou být k dispozici pro další výzkum. Chronologie znamená určování stáří památek. Metod existuje několik, klasická je založena na poločasu rozpadu uhlíku, jedna z velmi slibných metod je tzv. dendrochronologie, která je za pomoci letokruhů schopna určit stáří až s přesností na jeden rok. Aby mohl vzniknout celkový obraz, musí spolupracovat mnoho vědních oborů. Archeologické poznatky doplňují především dějepis, etnologie, numizmatika, srovnávací jazykověda, dějiny umění, (paleo)antropologie, (paleo)botanika a (pale)ontologie. O metodách experimentální archeologie bude pojednáno níže. Dvolte ještě několik zajímavých slov k historii samotné archeologie. Dělí se na tři etapy. První bylo období starožitnické. Trvalo od dávných dob, kdy si občas někdo vystavil doma náhodně objevený pozoruhodný předmět coby kuriozitu, zhruba do 19. století. Pozornosti se těšily předměty antické či památky příliš očividné (mohyly, megalitické stavby). Na význam archeologie zde poprvé upozornil Josef Dobrovský, průkopníkem v oboru se stal Jan Erazim Vocel (Pravěk země české, 1866). Byl téř prvním profesorem archeologie na univerzitě a jím založený časopis Památky archeologické a místopisné vychází pod kratším názvem dodnes. Druhé období zvané prostě archeologické trvalo asi do první čvrtiny 20. století. Archeologie se oddělila jako samostatný obor a vzhledem k počátkům bližšího zkoumání památek nalezla důležitou pomoc u přírodních věd. V Čechách proti sobě stály dvě názorově odlišné skupiny - vítězná univerzitní (L. Niederke, K. Buchtela, J. Matiegka) a muzejní (J. L. Píč). Moravou v pravěku se zabýval L. Červinka či průzkumník Dolních Věstonic a jeskyně Pekárna K. Absolon. Naposledy probíhá asi od konce 1. světové války období prehistorické, kladoucí důraz na prozkoumání všech detailů, vztahů a souvislostí. Archeologie zažívá od druhé pol. 20. století nebývalý rozvoj.
Největší běžně dostupnou databázi najdeme nejspíše v Encyklopedii Keltů v Čechách Jiřího Waldhausera, která nabízí lexikon od A do Ž neuvěřitelného množství míst, kde bylo nalezeno cosi keltského, navíc s podrobným popisem nálezů.
význ.naleziště - hradenín u kolína,
Latisco je výšinné opevněné středisko na Mont Lassois, SZ od Châtillon-sur-Seine, kde horní plošina na návrší má rozsah 500x120-150 m. Nesmírné množství nálezů (z doby pozdněhalštatské i laténské) zahrnuje statisíce úlomků keramiky (i importované řecké černofigurové - 2. pol. 6. st.), na 200 spon (bohatě zdobených, nemálo i korálem) i další šperky, avšak jen vzácně se nalezly zbraně. Místo se naléza na kživotce dálkových cest a zároveň v oblasti bohaté na železo. Vrch ve Vix se nalézá nedaleko. Skrýval dnes již proslulý pohřeb asi 35-leté kněžny s přepychovou výbavou z počátku 5. století. Hodný pozornosti je především její zlatý diadém (480 g), který má na konci dva okřídlené koně, a též velká bronzová nádoba (164 cm, 209 kg) - vzácná řecká práce se zvláštní výzdobou. Nechyběla čtyři kola od vozu a mnoho dalších šperků. Výbava také mimo jiné zahrnuje zobákovitou konvici a dvě ploché pánve, vše bronzové a etruského původu.A ostatní zajímavé v Čechách a na Moravě
Keltské jazyky - dodnes používané
Písmo, které se nepoužívalo
Dochované literární památky - dědictví irských klášterů
Mýty, báje a legendy
Odborná literatura
Beletrie aneb co dokáže fantazie
Literatura:
Filip, Jan: Keltská civilizace a její dědictví, Academia Praha 1995
Waldhauser, Jiří: Encyklopedie Keltů v Čechách, Libri Praha 2001
Drda, Petr a Rybová, Alena: Keltové a Čechy, Academia Praha 1998
Popelka, Miroslav a Válková, Veronika: Pravěk a starověk, dějepis pro gymnázia a střední školy, SPN Praha 2001
Caesar, Gaius Julius: Zápisky o válce gallské, Nakl. I. L. Kober Praha 1920
Mauduit, J. A., Panorama Praha 1979
Internet:
http://members.aol.com/_ht_a/Cyrion7/celtic/
