obsah bude brzy doplněn
Text ke kapitole Textil z knihy Šikovné ruce aneb malá škola textilních technik. A. Vondrušková; L. Kaprasová. Mladá fronta, Praha 1989
Karetky
Tkaní na karetkách je archeologicky doložena již z 12. století před naším letopočtem, byla známa prakticky po celém světě. Z našeho území pochází nejstarší nalezené karetky z 9. století; je však třeba vzít v úvahu, že dřevo a textil se mezi archeologickými nálezy vyskytují extrémně vzácně. Výhodou této techniky je nekonečné množství vzorů, které je možné vytvořit a také to, že karetky se dají použít přímo na tkalcovském stavu a vznikající látka je pak již přímo olemována ozdobnými pásy. Výroba doznala v průběhu dějin mnohých zlepšení, dodnes se s karetkami setkáme v lidové výrobě. Postup není při menším množství karetek náročný, ale vzorování je naopak velice složité. Základem jsou malé destičky, nejčastěji ze dřeva, ale i např. z kosti, kůže, plechu či kartónu; většinou čtvercové se čtyřmi otvory (setkáme se ale i s menším i větším počtem otvorů). Do karetek se napne osnova; vzor vzniká otáčením karetek vždy o 90 stupňů dopředu či dozadu, řada se upevňuje provlečením útku.
Tkaní na hřebenovém stávku
Také známé jako tkaní na destičce je velmi podobné práci na tkalcovském stavu. Jednalo se vždy o velmi rozšířenou techniku. Práce je velice jednoduchá a rychlá, nelze však vytvářet složitější vzory. Tento způsob tkaní se používal především pro pásky (pásy, popruhy, tkanice, lemy) s širokým využitím. K výrobě je třeba jen jednoduchá destička (viz obrázek) a člunek. 
Vývoj: Keltové byli první, kdo na území Boiohaema (tedy na území dnešní ČR) razili mince. Stalo se tak již na přelomu 4. a 3. st. př. n. l. Ražení mincí nebyl však vynález Keltů, jelikož se již mnohem dříve mince razily v antickém Středomoří. Pro Kelty žijící na území Boiohaema byly vzorem zlaté makedonské mince. Vyráběly se různé druhy mincí, které byly rozlišeny podle jejich nominální hodnoty. Nejvyšší zlatou mincovní jednotkou byl statér, po něm následovaly třetinky, osminky a čtyřiadvacetinky statéru.
Prvním typem zlatých mincí vyrobených Kelty na území Boiohaema byly statéry typu Niké. Dalším a mladším typem mincí přejatým od Makedonců byl zlatý statér Athén Alkis, který se vyráběl od 1. poloviny 2. st. př. n. l. Oba tyto typy byly značně modifikovány, jelikož po opotřebení raznice (tedy matrice, která vyrážela ornament do zlatého polotovaru - střížku) bylo zapotřebí vyrobit další. Ta však již nebyla věrnou kopií. Čím dál více se uplatňovalo keltské ornamentální umění. Postupně se tak vyvinuly mince se svébytným keltským ornamentem - jako příklad bych uvedl zlaté mušlovité statéry, které se vyráběly na přelomu 2. a 1. st. př. n. l. V Boiohaemu se nevyráběly pouze zlaté mince, ale také mince stříbrné, tzv. quináry, které měly též vzor ve stříbrných makedonských mincí. Hlavním ornamentem quinárů je vyobrazení koníčka. Objevují se zde také mince vyrobené z potinu (slitina mědi, olova a zinku). Tyto mince nebyly však domácí výroby, ale importem z Gallie (dnešní Francie). Mincovnictví v Boiohaemu zaniklo po polovině 1. st. př. n. l. v důsledku zkolabování keltské ekonomiky zapříčiněného odchodem větší části obyvatelstva do Francie a do jihozápadního Slovenska.
ŠPERKY ZE ŠVARTNY
Sapropelit neboli švartna, nesprávně nazývaná lignitem, je zjednodušeně organogenním sedimentem (usazeninou), tmavohnědé až černé barvy, podobný břidličné hornině vystupuje v nadloží černého uhlí především v kladensko-rakovnické oblasti, kde byl sapropelit Kelty systematicky těžen a obráběn.
Výroba šperků ze sapropelitu má v této oblasti velkou a starou tradici, která překonala místní potřebu a již ve 2. století př. n. l. byl organizován dálkový obchod s touto surovinou, polotovary a hlavně hotovými šperky z Čech až do krajů velmi odlehlých. Vyráběly se především náramky na paži a různé perly či prsteny. Mnohde tato výroba byla součástí kovářské práce, protože kováři měli vhodné specializované nástroje na opracování sapropelitu. Nástroje, jako jsou například dlátka, sekáčky, pilníky, rašple, brousky či jednoduchý soustruh, kterými se šperky tehdy a dnes vyrábí, se po celá tisíciletí téměř nezměnily.
Pro Kelty má tento šperk stálou hodnotu nejen v tradici, ale i pro svoji magickou černou barvu a vyzařování pozitivní energie.
Kuchyně
Obživa Keltů záležela hlavně na zemědělství. Pěstovaly se obilniny jako pšenice, žito, oves a ječmen. Osvojili si také chov skotu, vepřů a ovcí. Vepře měli hlavně na maso. Nejednalo se však o plnou domestikaci, ale spíše polodivoký chov. Prasata byla odchovávaná v lesích v blízkosti lidských sídlišť. Ostatní druhy masa Keltové považovali za nechutné a podávali je jen v nouzi. Konzumovali ryby a také zajíci tvořili běžnou stravu v zemědělských oblastech, protože pro zajíce je tento biotop ideální. Pro zimní období konzervovali maso v solném nálevu, uzením nebo sušením. Domácí zvířata dále využívali na mléko, z něhož vyráběli tvaroh, sýry, smetanu a máslo. Drůbež se chovala spíše v menší míře, a to pro vejce.
Hlavní složka keltské kuchyně byla rostlinného původu. Z dochovaných nálezů víme, že se jednalo například o luštěniny (hrách a čočka), cibule, česnek, celer a zelí. Sbírali lesní plody, ovoce, ořechy nebo houby. K vaření používali nejen bylinky, které se nacházely na území, které obývali, ale díky obchodníkům, kteří podnikali dlouhé cesty po celé Evropě, i exotičtější druhy. Převážně se však jednalo o obilné výrobky. Často konzumovali slané nebo medem slazené obilné kaše, vařené ve velkém kotli pro celou rodinu.
Obilí mleli na celozrnnou mouku. Nejprve se mlelo na zrnotěrkách, drcením zrní pomocí kamenů. Spodní velký kámen s rovnou horní stranou byl pevný a malým kulatým kamenem, drženým v ruce, se na něm obilí drtilo. Keltové však vynalezli rotační mletí pomocí žernovů a v téměř nezměněné podobě se leckde na venkově používala malá kamenná žerna ještě ve 20. století. Z takto umleté mouky se pekly placky a chleba. Chleba se pekl v peci, vyrobené z jílu smíchaného se slámou, či jinými travinami, aby při vysokých teplotách nepopraskala. Pec se roztopila dřívím. Když měla správnou teplotu, dříví se vymetlo, vložil bochník chleba a pec se dokonale utěsnila. Chléb nevypadal tak, jak ho známe dnes. Existují mnohé polemiky o tom, zda dělali Keltové kvašený chléb, či ne.
Proces kvašení totiž velice dobře znali z výroby piva, vína a medoviny. Pivo se připravovalo z ječmene a někdy, v lepší jakosti, s přísadou z chmele. Do piva se také přidával kmín či jiné aromatické byliny, čímž získalo netradiční chuť. Jednoduché lidové pivo se nazývalo korma. V teplejších krajích se pak dostalo i na pěstování vinné révy a výrobu vína, v našich podmínkách to byla vína spíše ovocná.
Takové keltské hotové jídlo mohla tvořit např. miska obilné kaše s vepřovou pečení na švestkách; kaše s křížalami slazená medem; nebo čočka povařená s kusy vepřového masa s chlebem. K jednoduchým pokrmům patřily chlebové placky a sýr, zapité mlékem.Nádobí a stolování
Keltové vynalezli soustruh, takže byli schopni jednoduše vyrobit například souměrnou misku. Dřevo byl materiál, kterým nebylo nutno šetřit, jelikož většinu území obklopovaly lesy. Jejich objevem je také hrnčířský kruh, dokázali vytvořit nádoby nejrůznějších tvarů a velikostí. Od malých obřadních mističek po obrovské nádoby, sloužící pro uskladnění potravin. Keltský hrnčířský kruh byl za Germánů zapomenut a lidstvo si muselo počkat skoro 1000 let, než byl ve středověku znovu "vynalezen".
Nádobí měli také z bronzu, ale spíše se jednalo o kotle na vaření, tácy nebo náboženské předměty. Praktickým doplňkem jim byly také košíky z proutí a ošatky ze slámy či trávy.
Při jídle seděli Keltové na zemi, nebo na prostřených kožešinách, měli před sebou nízký stůl. Jídlo se předkládalo na hliněných, bronzových i dřevěných podnosech. Oblíbeným nápojem bylo čisté víno, nebo míchané s trochou vody. Pití vína se neobyčejně rozmohlo v horní keltské vrstvě již v 6. století a později za válečných výprav se tento zvyk ještě stupňoval. V této době je keltským válečníkům vytýkána nezřízená láska k pití a obžerství.
